To už jsem opravdu víc než měsíc v novém domově?! Když jsem se svými pánečky byla splnit očkování připomenuté v mém očkovacím průkazu, nechala jsem se ochotně prohlédnout i zvážit. Musím přiznat, že mi chutná a zatím při každém týdenním vážení musela panička posouvat závažíčko. Z této procedury nebývám zrovna odvázaná, ale přežít se to dá (minulý týden jsem měla 4,83kg). Paní doktorka mi taky prolustrovala tlamičku a pravila, že mi je aspoň 5-6 měsíců. Jůů, tak to prý budu slavit narozeniny spolu s pánečkem, protože jsme nejspíš oba narození ve znamení Vah! A tak jsem dostala rovnou i včeličku proti vzteklině.

Hlavně panička mě učí sedni, ke mně a zůstaň. Objevily jsme na kraji sídliště travnatý plácek, kde konečně dostala odvahu pustit mě na volno. To bylo něco! Házela mi tenisák a já se mohla přetrhnout.

Kde se tu vzala ta skupinka lidiček a houf pejsků? Mno, radši se ještě do ničeho nebudu míchat. A hele, už zůstala jen malá roční jezevčí holka, tak s tou si psí řecko-římský zápas s chutí rozdám, hrrr na ni. Domů jsem kus cesty capala už bez vodítka a způsobně jsem si paničku po očku hlídala.

Po večeři a pozdním venčení pánečkové stále pošetile doufají, že se začnu propadat do náruče spánku, ale na to nemám čas. Pravidelně obživnu a už hledám nějaké volné "rvadlo" (rozumějte "na rvaní" - paničkou uštrikované z bavlněné šňůry na prádlo). Panička mi je ale večer nenápadně schovává, jinak by se se mnou musela přetahovat snad i v posteli. To už je dávno, co večer - ještě nepoučena - neschovala mrkvičku a já z ní ráno nadělala zoubky červenou strouhanku, no v peřinách samozřejmě!

Když se mi konečně začínají klížit očka a jdeme s paničkou do hajan, nezapomínám pánečkovi dodatečně popřát dobrou noc (chudák vždycky už spí). Tak takhle mě panička přistihla in flagranti jednou v půl druhé ráno!

A můj ranní rituál? Hehe, panička jenom z doslechu ví, jak se vypravuji s pánečkem na ranní úlevu, protože ráno spí jako špalek. Tak jí pak přece musím oznámit, že je bílý den a já že už spát opravdu nehodlám! Takže raz, dva, tři - a hups nejlépe na její hlavu, přímý zásah všemi tlapkami a pro jistotu i bříškem, jazýček v pohotovosti. To máte vidět, jak rychle je vzhůru! Pro můj snažší "nálet" do postelí mám dokonce k dispozici schodeček z krabice, ono je to přece jenom dost vysoko (58cm):

Teď už mi celá lidská smečka mizí pravidelně přes den do práce a do školy. První dny mého nuceného osamocení si panička řekla, že mě vyzkouší a narafičila na mě zapnutou kameru, zvědava na mou štěkací aktivitu. Pobavilo mě, když se po shlédnutí záznamu nechala slyšet, že tak nudný "film" v životě neviděla: praštila jsem sebou do rohu k botníku a tím to pro mě haslo. Tůdle, přece se nebudu zbytečně unavovat ... Musím se ale přiznat, že ráda páchám loupežné výpravy na jídelní stůl v kuchyni. Páneček jednou zapomněl odsunout židli co nejdál od stolu a já si holt myslela, že ty suché rohlíky na strouhání tam odložili pro mě...

Některé březnové dny byly chladné, tak jsem na zahrádce strouhala parádu v narychlo ušitém tričku (elegantnější model mám od paničky teprve slíbený). Že mi sluší!

Tak se mějte všichni krásně a já se zase ozvu.

Zdraví Zlatka