Přeji pěkný den, jméno mé je Beruška. Nevím proč, ale snad každý při spatření mé maličkosti lehce ztuhnul a povytáhl v údivu obočí. No, mých tehdejších 13kg (a nyní už skoro 20!) a dlouhé nohy zjevně nekorespondují s novým jménem (v útulku mě pojmenovali Mirča), leč panička chtěla jméno pro změnu ze začátku abecedy. S příchodem do nové rodiny jsem totiž vyfasovala "sestru" Zlatku, se kterou jsme úplně náhodou skoro stejně staré, rovněž z olomouckého útulku. Je to taková malá čertice a nejnápadnější nesoulad mezi námi dvěma je ten, že dohromady jsme nefotitelné. Digitál jednoduše "zblbne", protože fotit černou a bílou současně je pro foťák svým způsobem rána pod pás. Cesta vlakem do Brna byla pohodlná, natáhla jsem se na podlahu v kupé a většinu času jsem prochrupala. Také díky chápavé průvodčí, protože košík na tlamičku páníčci jaksi neměli. Se Zlatkou jsme společně vkročily do našeho domova a už na prahu jsme se začaly honit. To je vám psina! Po obýváku, nahoru na pohovku, hups dolů, pod stůl, podrazit pánečkům nohy... Večer jsem dostala zbrusu novou plastovou mističku na papáníčko, pro jistotu na opačném konci kuchyně, než Zláťa. Podávají se granulky? Tak honem do fronty! Za tři dny jsem pochopila, že nemá cenu cpát se dopředu, protože baštu stejně dostanu. Mizela ve mně, jako když se pustí vysavač... Velkou misku na vodu ovšem máme společnou - panička se směje, že mi pořídí "blatníky", protože vždycky nacákám všude kolem. Díky krmení a oblíkání do obojku jsem se hodně brzo naučila první povel - "Sedni". Už mi většinou stačí tichý povel rukou! Pánečci usoudili, že kdybych s nimi spala v posteli i já, asi by se už moc nevyspali. Takže toto privilegium zůstalo pouze malé Zlatce a já jsem se stočila na připravenou matraci hned u postelí. A stačilo mi to připomenout jenom dvakrát, za což jsem byla velmi pochválena! Ovšem kdykoli kromě nočního klidu můžeme se Zlatkou rajtovat po postelích po libosti, to se mi líbí. Hned po příjezdu domů jsem byla nesmlouvavě vykoupána. Panička mi koupila pěkný červený obojek a ušila dvojvodítko, na kterém chodíme obě především ráno s pánečkem a potom přes den po sídlišti. Přiznávám, že občas Zlatce málem utrhnu krk, když zaberu, ale ona se na mě snad nezlobí.

Zlatka s Beruškou na dvojvodítku

Byla jsme velmi pěkně přijata na sídlištní psí louce, kterou už Zlatka zná "jako své tlapky". Říkali o mně, že jsem moc hodná a pěkná fenečka. Panička mě tam pouští navolno a myslíte, že se mi chce utéct? Ani nápad! Když se jen trošku vzdálím, panička zavolá a já tryskem běžím k ní. Nejen pro ten kousek sýra, který na mě vždycky čeká... Páníčci už cestou z útulku zjistili, že mám nějakou bouli na pravé kyčli a hubenější pravou nožičku, tak mě objednali na veterinu. Pan doktor ortoped na rentgenu zjistil, že mám kdysi zlomený a následně špatně srostlý krček u kosti stehenní! Ach jé, operace mne prý nemine. Den "D" nastal v pondělí ráno 13.srpna. Do ordinace jsem ještě vesele dohopsala po svých, v poledne jsem byla přeopatrně položena na zadní sedadlo do auta a v bolestech odvezena domů. Když mě panička vynášela z auta a vůbec když jsem se chtěla nějak přemístit, to vám byla bolest! Však jsem taky hlasitě naříkala. Ale už druhý den? Pche, o co, že na tu postel vyskočím! Taky že ano, i když je vysoká 60cm. Nastal problém udržet mě v klidu. Jak jsem už psala, bydlí s námi ještě Zlatka a ta je stále jak "z divokých vajec". Tak jsem byla ubytována v kuchyni a místo neexistujících dveří vsadili do futer něco jako dvířka. A velmi ochotně se mnou sdílel lože nejmladší páneček, v peřinách na podlaze v kuchyni se nám spalo báječně.

Berunka nocuje po operaci

Beruška krátce po operaci nožičky

Ještě dodám, že pár dní před operací mi byl kožíšek výrazně zkrácen strojkem, aby ta vyholená nožička nebyla tolik nápadná. Hned jsem vypadala jinak. Pánečkovi jsem do objektivu nahodila svůj "státnický výraz" (vpravo).

Rády se Zláťou chrupeme společně:

V peřinách pánečků

Zlatouch má holt výhodu, že je výrazně skladnější (schválně se podívejte, kam se paničce vetřela!). A já už jsem se tam nevlezla, bééé...

Musím se ovšem přiznat, že kvůli mně panička musela vyměnit závěs za pevnější dvířka a kde žádná dosud nebyla, tak přidělat. A pánečkovi jsem sežrala ozdobnou kopřivu, kterou si pracně vypěstoval ze semínka (Zlatka na ni nedosáhla, tak je to samosebou na mě...), čímž jsme se Zlatuškou oslavily první den nového školního roku.

Chudák kopřiva!

Ááá, páneček došel z práce...

Umím rozškubat svůj vlastní polštář!

Co zbylo z polštáře

Já jsem už celý měsíc po operaci a s paničkou a se Zlatkou začínáme chodit na výběh, dlouho už jsem známé pejsky neviděla. Začínám operovanou nožičku pilně používat a jinak jsem zdravá. Jen kolegyně Zlatka byla s paničkou v úterý na veterině, protože se jim nelíbily Zlatčiny docela velké cecíky a poněkud hrbolatější bříško. Že má Zlaťule falešnou březost, s tím ale nikdo z nás nepočítal. Dokonce jí paní doktorka vymáčkla i kapičku mlíčka! Tak ráno baští kapky Galastop a kromě ohromné mazlivosti na ní není vidět žádná jiná změna. Takže náš milý útulku, posíláme Vám moc psích pozdravů a pánečci vzkazují, že jsou strašně rádi, že nás obě mají!!