Když si první březnový den 2007 pro mě moje nová panička přijela, nosila jsem útulkové jméno Zlatka. Toto jméno k barvě mého kožíšku pěkně sedělo. Celá šťastná musím poznamenat, že panička nezaváhala ani zlomek vteřiny a já se mohla těšit na nový domov. V tašce, ve které jsem měla cestu rychlíkem do Brna překlenout, jsem vydržela sedět dobu tak na tři mrknutí a radši jsem se v ní postavila, abych líp viděla ven. Ke zjištění, že ještě lepší rozhled je z paniččina ramene, jsem se v tramvaji dobrala jen o chvilku později. Leč byla jsem nasoukána rychle zpátky do kabely… V kupé jsem se proměnila v malého chlupatého úhoře, protože si mě panička neprozřetelně vzala do náručí s představou, že mi ta půldruhahodinová cesta vlakem příjemněji uběhne. Potom přistoupily dvě studentky, kterým zas až tak nevadilo, že se občas projdu po jejich kolenou a zvědavě na ně koukám svýma korálkovýma očkama. Po necelé hodině jízdy mě konečně přemohla únava a já jsem dost ubrala na své mrštnosti a schoulila se paničce v náručí.

V novém domově mě s velkým nadšením přivítali další dva pánečkové. Ten starší posléze konstatoval, že prý jsem až neskutečně podobná jejich nedávno zemřelé skoro 13-leté fence Betynce. A jméno Zlatka že se ke mně opravdu hodí. A víte, že mi už zůstalo?

Zdědila jsem kovovou psí mističku – nejdůležitější stejně bylo, že nebyla prázdná a já závratnou rychlostí spořádala hrstičku svých granulek. Co kdyby mi s tou porcí chtěl někdo pomoci! A vzápětí vykoupaný kožíšek mi krásně voněl. Paničku si hlídám jako ostříž. Jaktože už není se mnou v obýváku a slyším ji z kuchyně? Co na tom, že si šla jenom zalít kafe! Příště raději neusnu... V kuchyni to mám jednodušší. Když mi připravovala kuřecí masíčko s rýží, hladce jsem ji mohla sledovat zpod stolu, kde jsem dostala strakatý měkký pelíšek. Prý je to moje MÍSTO.

Jo a místo na spaní? Tak tento polštářek na dece v ložnici jsem navštívila zhruba na jednu nanosekundu a dostala jsem spády zhodnotit pelíšek paničky a pánečka. Jelikož jsem skladná, usoudila jsem, že jejich "nadměr" nijak nezmenším a rovnou jsem se k nim nastěhovala. Ó, bylo mi dokonce nabídnuto i místo pod peřinou!

Ráno poněkud rozlámaný páneček prohlásil, že prý jsem mu tlapkou parkovala v noci ve vousech. O půl čtvrté ráno se mi chtělo kakat. Panička sebrala nevábný kroucanec z koberce, oznámila mi, že je to FUJ a šli jsme zase spát. Celý pátek jsem byla s paničkou doma. Já jsem se měla! Byla jsem chována, drbána, hlazena, nakrmena výborným papáníčkem, focena… Panička ale říká, že jsem spolehlivá redukční dieta: jakmile se pohne směrem ven z obýváku, neřkuli do kuchyně, já jsem natošup vzhůru a pro jistotu za ní utíkám, co kdyby. A ona, aby mě zbytečně nebudila, tak má snahu si svoji baštu raději odpustit. Poctivě doma honím žlutý tenisák a rozvaluji se na letišti (a docela ladím s dekou):

Venku jsem byla ( a stále jsem) za každý bobánek či loužičku velmi pochválena a odměněna piškotem a musím říci, že se snažím. Občas mi ale mini jezírko doma ujede. Panička se na mě vůbec nezlobí, jen mi připomíná, že je to FUJ a máchá a suší další hadříky na vysoušení. Hlas zvonku nebo zarachocení klíčů ve dveřích ještě nemám upevněné, zato otvírání ledničky má pro mě tak líbezný zvuk, že páneček nemá šanci vytáhnout máslo bez přítomnosti mé maličkosti.

Poulím oko na vařený makarón

V neděli jsem byla představena další důležité části mé nové smečky, se kterou se budu setkávat přes léto na zahradě. V mé (taky zděděné) cestovní kabeli se mi tak zalíbilo, že jsem při návratu domů vysunula maximálně přední tlapky a zadeček jsem hodlala nechat pěkně v teple. Panička mě z tašky musela lehce vyklepat…

Tímto děkuji olomouckému útulku za jejich dočasnou péči o mou maličkost a moc přeji ostatním opuštěným svěřencům takový život v bavlnce, jaký právě potkal mě...

Zdraví Zlatka (Zlatuška, Zlatíčko, Zlaťule)